Dovolená znamená Dovolit si být sám sebou

Zima, noc i nemoc. Co je spojuje? Všechny tyto stavy nabízejí či dokonce vybízejí k ponoření se hluboko dovnitř nás samých. Jejich přirozeností je směřovat naší pozornost do nitra namísto vně.

Není to žádná dovolená, ale cesta k sebepoznání a práce na seberozvoji ke které nás vybízejí. Jediná skutečná práce, která přináší do našeho života opravdové hodnoty. Tma, ticho a samota jsou ideálními podmínkami k náhledu do hlubin nás samotných. Ale nač veškeré to snažení, které snad i zavání jakýmsi asketickým odérem? Iluze dovolené a všech jejích lákadel tak výtězí nad skutečnou prací s vnitřním světem. Už zase to zní jako nějaké trápení, já vím.

Ale když jsme nemocní jde jen o snahu Bytí harmonizovat vnitřní rozkol a poukázat na to čeho se týká prostřednictvým našeho těla. Tělo je jako skicák na kterém naše duše vyznačuje oblast, které si nejsme vědomi. Jako bychom se ji snažili vytěsnit z vědomí, roviny myšlenkové, energetické a vědomě ji nechceme prožít skrz projevení emocí. Tak je niterný konflikt odsunut do roviny tělesné, kde se začíná hlásit o slovo. O naši pozornost, naše vědomí. A právě zde, jako vedlejší projev tzv. nemoci nastupuje nechuť v mnoha jejích podobách: ztrácíme apetit, nemáme ani chuť se zvednout z postele, s kýmkoliv se stýkat, hovořit a tím je automaticky směřována naše pozornost dovnitř. Odhalíme co nám tělo napovídá, nebo jen přečkáme v mělkých vodách svého nezájmu o poselství nemoci? A hurá, nepučeni naskočíme do stejných kolejí po kterých jsme přijeli do stanice Nemoc. Kdo nad svým životem nemá moc, ten je jen pružinkou uvnitř obrovského soukolí a je natahován a ohýbán jak systém káže. Vzmoci se ze zlé moci a uvnitř najít pomoci. Nejsem žádným kazatelem jen takovým ukazatelem, který se nesnaží ukázat na okolní svět požitků, prožitků, lákadel a smyslnosti jako na hřích či zlo. Jen to prosím ne. Svět okolních stimulů odráží pestrost barev tvarů a nekonečnou hru vibrací s názvem Stvoření. Provolávat svět smyslností za zlo, příčinu trápení a utrpení by bylo jako zakazovat život.

Je třeba jen zaujmou k okolí jiný postoj. Neměřit ho svojí myslí, ale plně ho procítit svým srdcem. Okolní svět a jeho nekonečná pestrost nám má akorát posloužit, abychom skrz něj našli oblast svého zájmu, předmět své touhy a činnost která nás směřuje k uskutečnění našeho poslání. Hlas vašeho srdce pocítí, kdy ho okolní prostředí vynáší do radostných výšin, nebo když je mu okolní situace proti srsti a rezolutně se staví na zadní.

Dříve či později přijdeme všichni do kontaktu s oblastí našeho zájmu prostřednictvím které máme rozvinout svůj potenciál. Jen naše orientace pozornosti na hlučný hlas mysli nám brání zaslechnout jemný hlásek srdce: ,, tady se zastav, počkej, to je ono´´. A tak mnozí z nás běží dál temnou noci života hledajíc únik v exotických dovolených, rychlých autech a hlučné společnosti. Pak přichází nemoc, která se nás snaží zpomalit, ztišit nabízí opravu životního směřování. Směru k nalezení své celistvosti.