Tomáš Slunce

Jídlo jako moje cesta životem

 

Když jsem během svých studií na HŠ ve Velkém Meziříčí dostal možnost práce v hotelové kuchyni v Anglii, ještě jsem netušil, jak moc tato zkušenost ovlivní moje další životní směřování. Mezi 3. a 4. ročníkem jsem byl mezi ´´šťastlivci´´ kteří dostali nabídku stáže v zahraničí. Dle studijních předpokladů jsem odjel nedaleko Londýna do hotelu Compleat Angler v Marlow, kde jsem měl začít pracovat v kuchyni, která aspirovala na Michelinskou hvězdu pod vedením šéfkuchaře Deana Timpsona. Jako jediný ze studentů tohoto ročníku jsem byl vyslán sám, což s sebou přinášelo mimo maximální snahy uspět v kuchařském týmu, také důraz na prolomení komunikační bariery a velkou nutnost osamostatnit se. Mé téměř pěti měsíční dobrodružství by se dalo charakterizovat nejspíš jako exkurze do kulinární sféry vysokého standartu, vysokých nároků, maximální oddanosti profesi a s tímto vším spojené nejvyšší kvality surovin. Byly to dny plné stresu, každodenních nových zkušeností, do té doby nepoznaných. Tak byl pobyt v tomto prostředí vysoké gastronomie natolik čarovný, že jsem poznal kudy se ubírat na další cestě životem. Ještě třeba podotknout, že před odjezdem mi byla nabídnuta možnost zde ve vaření a zdokonalování se kdykoliv pokračovat, což přinášelo hřejivý pocit na srdci, že mise byla úspěšná.

Tyto otevřené obzory jsem se jal po maturitě patřičně rozšiřovat, jenže po pár zklamáních kvalitativního charakteru v několika českých podnicích nezbylo, než se opět vydat na cestu do zahraničí. Následovaly roky zdokonalování mého vaření v mnoha sférách, lokalitách a samozřejmě různých typech restauračních a hotelových zařízeních. Třeba zmínit, že jsem pojal svojí profesní zálibu ve vaření jako skvělou možnost k cestování a s tím poznávání všech odlišností, novostí a jinakostí. Tak například mě velmi oslovil švýcarský přístup k cukrařině, řecká a kyperská kultura stolování, nizozemská tvořivost a smysl pro detail, syrovost norského moře i přátelstvý a otevřenost obyvatel španělských ostrovů.

Roky plynuly a míra zkušeností vzrůstala úměrně popáleninám a počtu sbalených a vybalených kufrů. Pojednou mi začala docházet moje izolace v kuchyni, kam jsem se ukryl před světem a tu jsem pocítil touhu po kontaktu s lidmi. Nějakou dobu jsem pak zúročoval nabytých zkušeností ze Švýcarska v provozování cukrárny a hlavně skvělé příležitosti navázat kontakt prezentací dezertů, které jsem sám připravil. Nejupřímější cesta k srdcím druhých je totiž prostřednictvým vlastních výrobků, kterým naplno věříte. A byly to právě tyto momenty, kdy jsem postupně začal zjištovat, jakým mocným prostředkem k sjednocení, se jídlo může stát.

Poté opět následovalo několik let cestování a uspokojování chuťových buňěk, než jsem dospěl k důležitému poznání. Díky osobní zkušenosti jsem si uvědomil schopnost jídla uzdravovat. Byl to lepek, kterému jsem do té doby vděčil pouze za popraskanou, vysušenou a velmi citlivou kůži nejen na rukou, s množstvým vředíků a následných jizev. Škroby obsažené v lepku mě přivedly k výživové stránce pokrmu, kterou do té doby zastiňoval pouze zájem o uspokojení chutí a zhojení emočních jizev. A tak stála mouka nejen u zrodu mého zájmu o mnohé další druhy alternativních forem stravování, které mi do té doby ještě nebyly vlastní, ale hlavně zrodila můj zájem o lidské tělo a způsob jeho fungování. Motivovalo mě poznat funkce orgánů, vnitřních tělesných systémů a jejich provázanosti s typem výživy, kteru preferujeme.

Pojednou jsem byl schopen vidět mnoho souvislostí mezi jednotlivými druhy surovin, jejich kombinací či způsoby úpravy a kvalitou lidského života. Uvědomil jsem si, jak moc je naše nízká hladina energie zodpovědná za nechuť cokoliv měnit a tato nechuť poznávat a učit se novým věcem nás udržuje v zaběhnutých kolejích stereotypů, které vedou opět ke snižování vůle nalézt i touhy žít svůj sen.

A protože je strava naším denním chlebem a chléb denní stravou mnohých, rozhodl jsem se být tím ukazatelem směru, který vede druhé radši k rozpoznání své vlastní cesty a dosažení životních snů, než tím, který směřuje strávníky po tučném obědě na tolik pohodlný gauč, na kterém si po probuzení řeknou ,,škoda že to byl jen sen´´.

 

Nalezení, rozvinutí a uskutečnění své vlastní jedinečnosti a talenů by mělo být společné nám všem lidským bytostem.