Čajový obřad jako mytologická cesta hrdiny

"Proč studujete čaj?" To je otázka, kterou právě tak často, jak je mi pokládána, kladu i sám sobě. Obvyklé odpovědi zní asi takto: "Je to cvičení v estetice, zenová disciplína, unikátní způsob sociální interakce." Přesto ale cítím, že někde v hloubce jsou ještě jiné aspekty. Něco, co není tak viditelné. Něco, co láká představivost i nejaponských obdivovatelů tohoto obřadu. Možná jde i o spojení čajového obřadu s mytologií.

Funkce mýtu

Mytologie konzervuje a předává základní kulturní pravdy tím, že vytváří příběhy a postavy, hovořící k naší současnosti pomocí nadčasových symbolů. Bohové, bohyně, hrdinové, hrdinky, obři, duchové a démoni jednají v jakémsi zrcadlovém obrazu souhry našich vnitřních a vnějších existencí. Na základě jejich akcí se učíme věci, které jsou pro naše osobní a kulturní přežití životně důležité. Jejich symbolicky psaný, vizualizovaný a předávaný jazyk dovoluje mýtům proniknout do nejhlubších rovin naší psychiky. Také z tohoto důvodu mají všechny víry jakýsi ústřední mýtus, kolem něhož jsou pak vytvářeny příslušné rituály a doktríny.

I již historicky zavedené víry, jako jsou judaismus, křesťanství, buddhismus atd., vyvinuly své vlastní mytologie, aby tak napomohly krystalizaci a obnovení jejich víry. Podle Mircey Eliadeho: "Konečně začínáme chápat hluboký smysl mýtu, tak jak se vyvinul v "primitivních" a archaických společnostech, kde vytvářel základy sociálního života a kultury. V těchto společnostech je mýtus považován za vyjádření absolutní pravdy, protože popisuje posvátnou historii. Tedy jakési nadlidské zjevení z dob úsvitu velkých časů, v posvátných dobách na počátku všeho. Reálné i posvátné postavy se v mýtu stávají jakýmisi vzory neustále opakujícími své činy, aby tak sloužily jako model a zároveň jisté ospravedlnění lidských činů. Jinými slovy, mýtus je pravdivá historie toho, co pochází z počátku Čas, a který poskytuje vzorec pro lidské chování. Tím, že napodoboval příkladné chování bohů nebo mýtických hrdinů, nebo jen tím, že si o nich vyprávěl, se příslušník archaické společnosti vymezoval ze světského a kouzelně vstupoval do posvátného času."

Ačkoliv v moderní společnosti mýtus už nehraje tak důležitou roli jako kdysi, i my máme své rituály, které jsou pro náš kolektivní a osobní růst nezbytné. Rituál přirozeně vyrostl z mýtu. I když symboly jsou již nerozluštitelné, jsou běžně používány. A dokud má rituál tu moc něco posunout na podvědomé úrovni, drží si svou důležitost v rámci života společnosti. I když vnější formy mýtu reflektují kulturu, ze které vznikl, obsah všech mýtů sleduje určité vzory, které jsou všeobecně platné. Čím bude mýtus a s ním spojené rituály vzdálenější specifickým náboženským doktrínám, tím snadněji překročí svou kulturní základnu a tím universálněji bude hovořit.

Zen a čaj

Čajový obřad prošel od svých počátků v 7. století, kdy se objevil v čínských buddhistických klášterech, mnohými přeměnami. V Číně dokonce vymizel, ale začal vzkvétat, díky úsilí zenových mnichů, v Japonsku. Když se pak čajový obřad z chrámů dostal mezi aristokracii, stal se nejen duchovním cvičením, ale také společenskou událostí. Společenské aspekty čajového obřadu pak převládly natolik, že jeho zenové základy jsou dnes již téměř nerozeznatelné. Současným společenským aspektem čajového obřadu naprosté většiny Japonek, které ho vykonávají, protože jsou to právě ženy, které se jím nejvíce zabývají, je totiž připravit se ke sňatku. Přesto duchovní aspekty obřadu tak zesílené v zenových kruzích, přestože nebyly tak široce uplatňovány, nikdy nebyly zapomenuty.

"Protože zen proniká za symboliku věcí, stereotypy, které si většina z nás vytváří, co se týče barvy, pohlaví a věku, stejně jako dogmata etnicky určených kultur, jsou součástí všech člověkem vytvořených věcí, ale ne jejich podstaty. Každý člověk je strukturován nebo "kódován", aby co nejlépe žil v souladu s Tao. Každý má své soukromé Tao. Člověk se pak odhalováním tajného kódu stává více harmonickým... Týž vnitřní kód, nebo moudrost, která zahojí řeznou ránu nebo dá srůst zlomené kosti, pak může vyléčit i psychická poranění, kterými mnozí z nás trpí", píší Holmes a Horiok v knize Zen Art for Meditation."Slovo zen je japonskou formou čínského slova čchan, které je čínskou formou indického slova dhjána, znamenající zvláštní druh meditace. Když mnichové přinesli čchan ve 12. století do Japonska, ten se pak rozvinul daleko rychleji a ovlivnil kulturu daleko hlouběji, než tomu bylo v Číně... Zformoval nejen náboženství Japonců, ale také jejich směřování v oblasti řemeslných umění, jako bylo sochařství, malířství, architektura, tvorba zahrad, vybavení interiéru, divadlo a dokonce i bojová umění a lučišnictví."

Symboly a kolektivní nevědomí

Skutečný akt tvorby je založen na intuitivním propojení mezi vnějšími jevy a vnitřním vjemem významu těchto jevů ve snaze vyjádřit další interpretací jejich smysl. Každé umění je symbolické. Obraz stromu není strom, ale symbol, který díky barevným pigmentům reprezentuje to, čemu říkáme strom. To platí, ať už se jedná o realistický nebo abstraktní obraz. Umělecké dílo je výrazem umělcovy vnitřní reakce na ideu stromu. A umělec dokonce ani nezbytně nemusí strom, který maluje, mít před sebou.

Symboly ve svých nesčetných formách povstávají z nevědomí. I náboženské symboly vznikají týmž způsobem a následně pak rezonují v nejhlubších úrovních psychiky toho, kdo je zažívá. Jung tvrdí: "Kromě našeho okamžitého, běžného vědomí, které je veskrze osobní a ve kterém, jak věříme, existuje jenom ona empirická rovina (a případné doteky s nevědomím bereme jen jako jakýsi přívažek), existuje i druhý, psychický systém kolektivní, universální a neosobní podstaty, který je společný nám všem. Toto kolektivní nevědomí se nevyvíjí individuálně, ale je zděděno. Obsahuje předexistenční formy, archetypy, které se stanou vědomými až druhotně, a které dávají konečnou formu určitým psychickým obsahům."

Domnívám se, že ritualizované pohyby, předepsané akce nebo procedury, kodifikované způsoby, řečové vzory, tělesné postoje, nářadí a symbolická podstata místa, kde se čajový obřad odehrává, mají hodně blízko k mýtickým archetypům, v rámci nichž host prožívá prastarou a posvátnou cestu hrdiny.

Praxe

Existují dvě základní formy čajového obřadu. Čakai (shromáždění k čaji) je forma, při které se lidé sejdou, aby byli obslouženi sladkostmi a šálkem slabého čaje (práškový zelený čaj, přelitý horkou vodou a našlehaný bambusovou šlehačkou, dokud se nevytvoří pěna – zvaný usuča ). Atmosféra je často dosti rušná, protože je nutno obsloužit hodně lidí. Druhou formou je čadži (čajová událost), sestávající se z jídla, dvou ceremonií, spojených s kotlíkem, z dvou typů sladkostí, silného čaje (větší porce čaje, spařeného horkou vodou do krémové konzistence – zvaný koiča ), a slabého čaje usuča. Pořádá se jen pro omezený počet lidí v malém čajovém domečku, umístěném v zahradě. Čakai trvá asi dvacet minut, čadži trvá i několik hodin. Pokud je čadži organizována v noci a používají se přenosná kamínka, pak v této formě snadno nalézáme všechny mýtické paralely.

Mýtická cesta

"Mytologický hrdina, který se ocitne mimo běžné události, mimo svůj domov nebo hrad, stojí na prahu dobrodružství... Musí překonat řadu podivných a přece intimních sil... Některé s pomocí kouzelných pomocníků... Pokud překoná všechny překážky své mytologické cesty, podstupuje určitou osobnostní transformaci a získává svou odměnu... Jinými slovy, jde o expanzi vědomí a tedy samotného bytí (osvícení, svoboda). Poslední fází jeho cesty je návrat... Na počátku návratu musí být transcendentální schopnosti ukryty. To, co hrdina přinese, pomůže obnovit řád světa (elixír)." (John Cambell)

Hrdina obdrží, často přímo od bohů, výzvu, aby splnil určité úkoly. Obvykle se musí vydat do neznámé krajiny a přinést zpátky buď posvátný, a nebo kouzelný předmět nebo zprávu věštce. Často to zahrnuje i účast v tajných rituálech a iniciacích. V případě čajového obřadu host obdrží pozvání hostitele, všeobecného tvůrce čadži. Hostitel vybere čas, uspořádání, téma, nádobí, typ jídla, sladkostí, čaje a všechny další součásti, nezbytné k pořádání čajového obřadu.

Čas mýtů – čas čaje

Čaj, právě tak jako mýtus, má svůj vlastní čas. Je to čas, který se od našeho obvyklého, chronologického, značně liší. Během čajového obřadu totiž nastává bezčasí. Přes tuto nadčasovost, kterou hosté pociťují, je čajový obřad velice pečlivě plánován. Je pečlivě plánováno, kdy podat jídlo, kdy zapálit oheň, kdy začít podávat čaj. Vše je pečlivě načasováno, právě tak jako v baletu. "Čajový obřad je tancem vsedě, orchestrálním rituálem, právě tak přísný a formální, jako podávání hostie v rámci katolické liturgie."

Pokud je všechno pro hosty, kteří právě přicházejí, připraveno, cesta vedoucí k čajovému domku je pokropena vodou. Brána je otevřena a také pokropena. Hosté vstupují hlavní branou a pomalu jdou k čajovému domku. Poslední host zavře a zamkne bránu. Vnější svět je tak oddělen. Je čas připravit se na setkání s tajemstvím.

Příprava na cestu

Hosté dostanou z kotlíku horkou vodu. Většinou je to voda z nějakého chrámu nebo kláštera, tedy posvátná. Bude se používat jak pro účely vaření, tak pro účely přípravy čaje. Ale to až později, teď se vodou hosté občerství po cestě.

Pak jsou vyzváni, aby počkali venku. Několik minut čekají v tiché meditaci v zahradě, kde slyší také jemné žbluňkání vody, kterou hostitel nalévá do kamenné nádržky poblíž čajového domu. Pak spatří přibližujícího se hostitele. Seřadí se diagonálně, jako první stojí nejdůležitější host. Všichni se postupně formálně hluboce a beze slov hostiteli ukloní. Hostitel se vrátí do čajového domku, ale hosté stále ještě čekají. Když je všechno připraveno, hosté mohou vstoupit do čajového domku.

Lesem

Očista

První host pomalu projde zahradou. Ostatní hosté stále odpočívají. Zahrada spojená s čajovými rituály je obvykle bez kvetoucích rostlin. Důraz je kladen na zelenou barvu v jejích nesčetných variacích, jako na symbol života a růstu. Čajová zahrada neposkytuje člověku výhled na stromy, květiny, trávu a kameny. Spíš je jakousi ozvěnou prvotního lesa, plného stromů, křovisek a mechu.

"Člověk tak s potěšením sleduje přirozenou harmonii nebes a země. Může uvažovat o horách, řekách, stromech a skalách ve smyslu zažívání symbolických vlastností pěti prvků. Nechejme ho dojít až k samotné podstatě nebe a země. Dovolme mu vychutnat chuť větru. Potěšení z ducha harmonie nebes a země – to je Cesta čaje." (H. Hammitzsch)

Host tak může překročit zeleň po pečlivě naaranžovaných nášlapných kamenech, nazvaných tobiiši (létající kameny).

"Všechny velké symboly a významy mají co dělat s duchovním životem a navíc se schopností inteligence rezonovat s představami letu a křídel. Létání symbolizuje inteligenci, pochopení určitých tajemství a metafyzických pravd. Uvažujeme-li o pojmu létání a s ním spojenými symboly dále, začíná být zjevné, že všechny vyjadřují rozlomení světa každodenní zkušenosti, aby tak jasně vyvstala dualita našeho světa, jak transcendentální, tak svobodná možnost získaná právě schopností létat... Základ svobody musíme hledat v hlubinách psychiky a ne v podmínkách nastolený určitými historickými okamžiky... Zlomení starého způsobu nazírání způsobené letem, je pak aktem transcendence, spojeným s touhou letět dál a výš nad lidské podmínky... a spatřit lidské tělo, které se chová jako duch." (M. Eliade)

Čajová zahrada se jmenuje rodži, orosená stezka, a hostitel si dává velmi záležet na tom, aby byla celá zahrada skutečně vlhká. Ideální je stav, kdy je navíc vlhkost čerstvá. Jde tedy nejen o začátek historie, ale i začátek veškeré existence, okamžik stvoření. K. Okakura takto popisuje pocity čajového mistra Enšúa ze 17. století: "Přál si vytvořit postoj právě probuzené duše, která se sice stále chvěje mezi stíny snů minulosti, ale již se koupe v sladké nevědomosti duchovního světla, překypujíc touhou po svobodě, která leží na dosah."

Mytologický hrdina opouští svou zem a cestuje neznámými kraji. Les symbolizuje odpoutání se od pout k těm věcem, které jsou známé a rozeznatelné. Les je tmavý, neproniknutelný, obklopující, ale především nás vizuálně odděluje od toho, co bylo pohodlnou krajinou našeho dětství. Les je v základě manifestace Matky Země. Stykem s ní jsme občerstvováni a vyživováni. Ačkoliv je záhadná a někdy vzbuzuje obavy, je hojná, plodná a primitivní, je zdrojem života.

"... v původním slova smyslu rodži se ro vykládá jako "manifestovat" a dži jako "srdce". Jde tedy o projevení vnitřní podstaty. Zahradní cesta má tak za účel odstranění vnějšího utrpení světa i s jejich příčinami a manifestaci buddhovské podstaty věčné pravdy a skutečnosti." (H. Hammitzsch).

První host přijde k bráně a otevře ji, aby vstoupil do vnitřních prostor zahrady. Možná dokonce koutkem oka zahlédne čajový domek. Poblíž domku je pak kamenná nádržka s vodou (cukuba), na jejíž hraně je umístěná dřevěná naběračka. Host se sehne a nabere vodu. Pokropí si pak levou ruku, pak pravou, pak si vodu naleje do levé dlaně a vypláchne si ústa. Vodu pak vyplivne poblíž nádržky a naběračku zvedne kolmo tak, aby ji stékající voda také omyla, a položí zpět na okraj nádržky. Takto je smyt prach světa, a tělo a duše jsou očištěny. Podobný rituál provozují Japonci před vstupem do šintoistického chrámu, aby tak každý návštěvník stál před bohem očištěn. Právě tak se myjí brahmáni ve vodách Gangy a v tomto smyslu používají katolíci svěcenou vodu.

Práh prázdnoty

První host kráčí směrem k domku a do zahrady vkročí druhý host. Do čajového domku vede jediný otvor, čtvercová dvířka (nidžiriguči) o rozměrech 68 cm2 a ten je teď trochu pootevřen. Host se zastaví na velkém vstupním kameni (jakuseki), sehne se a otevře dvířka. Není to skromný vchod ve stylu rustikálních venkovských dveří, tady jde o skutečnou skromnost. Aby mohl vstoupit do Vnitřní svatyně, musí hrdina odhodit svou pýchu, protože ta je obvykle příčinou případných nezdarů. Host zanechá své sandály venku a vkleče se vsouká do čajové místnosti.

Čajová místnost se nazývá sukija, (suku – prázdný), tedy místo prázdnoty. Zenový mistr Ikkjú, který vychoval celou řadu čajových mistrů, o tom prohlásil: "Všechny věci se jednou nevyhnutelně stanou nicotou, a tento proces je počátkem návratu k původní podstatě bytí."

Koncepce prázdnoty je ústředním aspektem zenové filosofie a hraje značnou roli také v taoismu. Nejtypičtější metaforou je v tomto smyslu slavná série deseti obrázků "Chytání buvola" z 12. století, ilustrující cestu vedoucí k osvícení. Osmý obrázek obsahuje jen prázdný kruh. Doprovodný text říká: Bič, buvol a člověk, vše je jen prázdnota. Azurové nebe je tak nekonečné, že je nemůžeme popsat jakýmkoliv slovem. Nad ohněm nepřežije žádná sněhová vločka. Když člověk dosáhne osvícení, pochopí ducha dávných patriarchů.

Podle taoistické mystické knihy s názvem Kniha vědomí a života osmým a konečným stupněm meditace je

prázdné nekonečno, bez počátku, bez konce, bez minulosti, bez budoucnosti. Světelná korona obklopuje svět zákona. Zapomeneme, že něco bylo čisté, něco špinavé, mocné nebo slabé. Prázdnota je ozařována světlem srdce a nebes. Hladina moře je hladká a zrcadlí měsíc. Mraky se rozplynuly, hory se tiše tyčí. Vědomí se vrací ke kontemplaci a měsíc zůstal sám.

Obrázek, kterým jsou výše uvedené verše doprovozeny, je opět jen prázdný kruh.

Chrám čísel

Ideální rozměry čajové místnosti je čtyři a půl tatami (přibližně 3 m2). Je to rozměr s mnoha významy, protože tak symbolicky dělí místnost na devět stejných částí po půl tatami. Devítku mnohé kultury považují za posvátné číslo, symbolizující komplexní dokonalost. Jeho rozdělením dostaneme všechna ostatní čísla (1+8, 2+7, 3+6, 4+5). Když násobíme devítku postupně všemi čísly a sečteme čísla výsledku, opět dostaneme původní devítku (2x9=18, 1+8=9...3x9=27, 2+7=9). Kromě všech těchto numerologických vztahů je ovšem čajová místnost jakýmsi chrámem. Čajový mistr Sen Sotan ze 17. století prohlásil: "Bylo to právě na základě interpretace významu manifestace srdce, že čajová místnost dostala jméno rodži, a představuje chrám ve kterém je manifestována podstata buddhovství, sídlící v každém z nás."

Joseph Campbell to komentoval ve své práci o funkci mýtu a chrámu:

V kultuře, která je vyživována mytologií krajiny, stejně jako každou fází lidské existence, je mýtus oživován symbolickými náznaky. Kopce a vysoké stromy mají svou až nadpřirozenou roli ochránců a jsou spojeny s populárními episodami v místních historkách o stvoření světa. Tu a tam jsou speciální pohřebiště. Místa, kde se hrdina narodil, zastavil, bojoval, jsou označena a uctívána. Někde je založen klášter, aby zdůraznil význam, a zázrak dokonalého soustředění – protože to je místo osudového zlomu a vstupu do světa bohatství prázdnoty. Takové místo pak slouží jako dokonalý prostor pro meditaci. Kostely a kláštery jsou stavěny podle přísných pravidel, vždy orientovány podle světových stran, s oltářem, symbolizujícím nevyčerpatelný zdroj. Ten, kdo do chrámu vstoupí, napodobuje cestu hrdiny a ztotožňuje se s jeho dobrými skutky. Jeho úkolem je nacvičovat univerzální vzorec , který by v něm evokoval životní síly a život obnovující formu."

Posvátné mandaly

"Byla to právě starověká Indie, kde se, tak jako v jiných kulturách, konstruovaly chrámy na základě mandal, geometrických diagramů, sestavených pro potřeby meditace. Základní motiv mandaly dává tušit existenci středu osobnosti, jakéhosi centra psychiky, ke kterému se vše váže, kterým je vše organizováno, a které je samo o sobě zdrojem energie... Toto centrum není rozpoznáváno egem, ale pokud se to vůbec dá vyjádřit, samo sebou. Ačkoliv je toto centrum symbolizováno nějakým bodem, centrem, je obklopeno vším, co obsahuje a co k "já" patří – třeba dvojicí protikladů, které dohromady vytváří celou osobnost. Tato totalita zahrnuje především osobní nevědomí, a konečně velkou část kolektivního nevědomí, jejíž archetypální vzory jsou společné celému lidstvu." (H. Coward)

Hindustické chrámy jsou založeny na půdorysu čtverce.

Čtverec symbolizuje vědomou realizaci niterné celistvosti. Celistvost sama je obvykle znázorňována kruhem. (C. G. Jung)

Čtverec zároveň reprezentuje čtyři roční období, čtyři směry větrů, čtyři syny boha Hora, čtyři vznešené Buddhovy pravdy, čtyři ctnosti čaje (harmonii, úctu, čistotu a klid) atd.

"Při stavbě hinduistického chrámu je věnována velká pozornost půdorysu, protože ten funguje jako posvátný diagram, mandala základních struktur kosmu. Mandala je pravidelný obrazec, obvykle čtverec rozdělený na menší počet menších čtverců a dalších částí. Symbolizuje mikroskopický vzorec vesmíru. Použitím struktury mandaly na stavbu chrámu se vytváří symbolické propojení světa bohů a vesmíru s jeho miniaturní rekonstrukcí ve světě lidí – chrámu. Brahma obývá ústředních devět čtverců a je obklopen různými dalšími planetárními božstvy včetně slunce a měsíce. Mandala tak může zahrnovat pohyby nebeských těles, vztahujících se k určitým časovým posloupnostem. Může zahrnovat i představu vesmírného člověka, který se identifikuje s procesy stvoření a vesmírnými strukturami. Nejdůležitější pozornost je věnována samotnému středu chrámové mandaly, protože je to právě tam, kde může uctívač zažít transformaci, vyplývající z přímého kontaktu s kosmickým řádem..." (G. Michell)

Lo Šu a světlo

Konfigurace devíti částí čtvercového půdorysu je také součástí čínského vzoru známého jako Lo Šu. Lo Šu je magický čtverec s čísly od jedné do devíti, sestavený tak, že součet všech čísel v každém řádku vodorovně i svisle dává stejný výsledek. Ve středu je číslo pět, reprezentující pět prvků (oheň, voda, dřevo, kov a země). Lo Šu se používal už před 1300 lety jako základní plán pro budování velkých chrámů, postavených císařovnou Wu.

Kromě ústřední místnosti a čísla pět... je každá další místnost symbolizovaná lichým číslem stupínků.

Čínský rok má různý počet dní a pro Číňany je docela obtížné udržovat své kalendáře v pořádku. Na začátku každého měsíce byly oznámeny vhodné stupínky a čtena prohlášení prostoru a času, takže každý si pak mohl být jist datem. To, co dávalo prohlášením hlavní autoritu, bylo právě stávající uspořádání místností." (K. Ellis)

Lo Šu zcela jistě existoval před dobou císařovny Wu a byl úzce spojen s raným taoismem, který měl silný vliv na čínský buddhismus.

"Buddhismus oficiálně vstoupil do Číny během 1. století a po asi třech stech letech byl přizpůsoben zavedenému učení konfucianismu a taoismu. Byla to právě přizpůsobivost taoismu k čínskému buddhismu, která položila základy pro čchanový buddhismus, otce japonského zenu." (T. Hoover)

I-Ťing a čaj

Kniha proměn je základním zdrojem a inspirací jak pro konfuciánce, tak pro taoisty. Její původ leží někde v pradávnu, ale dochovala se verze editovaná a opoznámkovaná Konfuciem. Hlavním mottem Knihy proměn je neustálá změna.

"Ten, kdo pochopí smysl změn, poutá svou pozornost ne na pomíjivé individuální věci, ale na neměnné věčné zákony v neustálém procesu změny. Tento zákon se nazývá Tao a je symbolizován kruhem, rozděleným na světlou, jangovou, a tmavou, jinovou část." (R. Wilhelm)

Základ Knihy proměn tvoří 64 hexagramů, tedy párů trigramů třech přerušovaných (jin) nebo nepřerušovaných (jang) linií, které mají hluboký filosofický význam.

Spojení mezi trigramy Knihy proměn a čajem může být evidentní při použití hakke bon v proceduře známé jako gyo no gyo daisu. Procedura přišla původně z Číny a dnes se používá značně zjednodušená. Hakke bon je černý lakovaný, kulatý podnos, vyzdobený kolem dokola osmi trigramy, seskupenými do struktury, která je známá jako uspořádání vnitřního světa.. Na tomto podnose většinou stojí čavan, čajová miska a čaire, nádobka na čaj. Podnos je vždy orientován podle světových stran. Trigramy reprezentují také čtyři roční období nebo noc, ráno, den a večer. Reprezentují sezónní a denní změny. Možná je dobré připomenout, že např. trigram, který je umisťován na jihovýchodě, kudy do čajové místnosti vstupuje host, se nazývá slunce, něžný a jeho atributem je pronikat.

Systém uspořádání vnitřního světa se od starých dob kombinuje s Lo Šu. Umístěním Lo Šu uprostřed devíti čtverců čtyřapůlrohožového uspořádání půdorysu čajové místnosti vytvoříme mandalu, reprezentující cyklickou změnu času. I v tomto případě je střed čajové místnosti reprezentován číslicí pět, symbolem sjednocení všech sil, nebo, jinými slovy, buddhistickou prázdnotou, ze které všechno povstává a do které se všechno rozpouští. Je to tatáž prázdnota z osmého obrázku slavné série Hledání buvola. Během čajového obřadu je šálek čaje umisťován do centrálního čtverce pro hlavního hosta. Tento střed se tak stává dynamickou prázdnotou, nevyčerpatelným bodem, pupkem světa, místem nekonečného duchovního nasycení.

Čajová místnost, srdce Buddhy a koloběh slunce

Pokud bychom sledovali průběh čajového obřadu, tak jak je čaj podáván a jak koluje mezi dalšími účastníky, zjistíme, že vlastně malujeme svastiku, což je zase jakási jednoduchá mandala, založená na principu změny čtyř čtverců.

"Svastika byl monogram Višnu a Šivy v Indii, bitevní sekera Thora ze Skandinávské mytologie a také oblíbený symbol starých Peršanů... Říká se, že to bylo první z 65 vznešených znamení na noze Buddhy. Znamená to Nechť je tak. Je popisována jako akumulace šťastných znamení, obsahujících deset tisíc pomocníků. A je také považována za symbol či pečeť Buddhova srdce... Svastika také reprezentuje kolébku ohně, tedy takový tvar, který v nejstarších dobách pomáhal udržovat stálý plamen v ohni. Podle nejrozšířenějšího současného názoru svastika jednoduše symbolizuje otáčivý pohyb plamenů ohně a tedy také jakousi aplikaci symbolu oběhu Slunce." (C. A. S. Williams)

Čajová místnost se tedy stává devítičtvercovou mandalou kosmické bytosti, která obsahuje svastiku Buddhova srdce a současně reprezentuje oběh slunce okolo Země a tedy cykličnost času, dne, roku, života, uspořádání vnitřního času podle I-ťingu a magického čtverce Lo Šu.

"Každá budova, ať posvátná nebo světská, jejíž územní plán má tvar mandaly, je projekcí archetypálního obrazu lidského nevědomí do vnějšího světa. Město, pevnost a chrám se staly symboly psychické celistvosti a tím také cvičením zvláštního vlivu, který tato místa mají na člověka, jenž do nich vkročí. Nemusíme snad zdůrazňovat, že každé architektonické dílo je projekcí psychického obsahu, i když většinou nevědomého. Jak poznamenal Jung, takové věci nelze vymyslet, ale musejí vyrůst ze zapomenutých hlubin a jedině tak pak dokáží vyjádřit nejhlubší vhled vědomí a intuice ducha v jakémsi amalgamu unikátnosti současného vědomí s prastarou minulostí lidstva." (A. Jaffé)

Slova mudrců

Host přejde k výklenku tokonoma v zešeřelé místnosti. Tokonoma je obrácena směrem na sever a má vztah k chrámové architektuře. V klášterech čchanového buddhismu byla tokonoma specielní vitrínou, před kterou mniši zapalovali vonné tyčinky, pili rituální čaj a často i meditovali při malování mandal nebo jiné umělecké náboženské práci. V tokonomě vždy visí svitek s nějakou kaligrafií či rčením, většinou filosofickým a často ze zenové historie. Je většinou velmi krátké – někdy jde o jedno slovo a často poněkud záhadné.

Hrdina unaven útrapami cesty neznámou krajinou si chce odpočinout a je přivítán starým mudrcem, který utrousí několik moudrých slov.

Furo mandala

Host jde k přenosnému ohništi (furo) a kotlíku s vodou (kama). Kulaté přenosné ohniště na třech nohách je umístěno na čtvercové, černě lakované podložce ita. V přenosném ohništi spolu s popelem a hořícími uhlíky je gotoku, jakýsi podstavec ze třech kovových částí, na který se pak staví kotlík. Přenosné ohniště má dvě nožky vzadu a jednu vepředu, kotlík má dvě nožky vpředu a jednu vzadu. Aniž bychom teď uvažovali o nesčetných variacích v designu kotlíku, schématická prezentace ohniště a kotlíku vyjevuje další mandalu. Pokud bychom nakreslili pomyslné linie mezi nožkami ohniště a kotlíku, získáme dva vzájemně pronikající se trojúhelníky.

"Všechny velké východní meditační mandaly mají jednoduchý geometrický tvar – jmenují se jantry. Kromě kruhu je nejpoužívanějším tvarem obraz dvou vzájemně se prostupujících trojúhelníků, z nichž jeden směřuje špičkou nahoru a druhý směřuje špičkou dolů. Tradičně to symbolizuje sjednocení Šivy a Šakti, mužské a ženské božské bytosti... V psychologickém slova smyslu obraz vyjadřuje sjednocení protikladů, sjednocení osobního, časově omezeného světa osobnosti, ega, s nadosobním, nadčasovým světem osobnosti bez ega. Toto spojení je cílem všech náboženství – je to sjednocení s Bohem. Dva pronikající trojúhelníky tak nesou ještě hlubší symboliku než prázdný kruh – reprezentují sjednocení a celistvost psychiky a Jáství, přičemž vědomí je jen její malinkou součástí, právě tak jako nevědomí."(C. G. Jung)

Běžný typ ohniště je z keramiky (země), a tak sestava dřevěné podložky ita, hliněného ohniště, hořících uhlíků, železného stojanu a vařící vody reprezentuje pět základních prvků.

Potrava těla i duše

Když vstoupí poslední host, zavře a uzamkne dvířka nidžiriguči. Poté, co si všichni prohlédnou svitek, kotlík a ohniště, vstoupí hostitel a formálně se s každým hostem přivítá. Potom jim vysvětlí různé věci, které měli hosté možnost spatřit v čekárně a v čajové místnosti. Protože se nejméně od doby Haian věří, že zlo vstupuje ze severovýchodu, je vstup do čajové místnosti umístěn na jihozápadě. Když bylo zakládáno Kjóto, byl právě na severovýchodě města postaven chrám na ochranu před zlými silami. Hostitel je schopen eliminovat síly zla a uchránit tak hosty, kteří sedí na východní straně místnosti, tvářemi k západnímu Buddhovu ráji.

Poté je podáváno velmi barevné jídlo kaiseki. Slovo kaiseki znamená "kámen do záňadří" a připomíná prastarý zvyk mnichů, kteří si pod oděv umisťovali horký kámen na břicho, aby tak zahnali pocit hladu. Ačkoliv dnes je jídlo velmi pracné a složité, kdysi to bylo jídlo velmi lehké, jen na zahnání nejhoršího pocitu hladu. Starší název pro toto jídlo zněl jakuseki, přičemž slovo jaku znamená medicínu. V mnohých buddhistických klášterech je podáváno jenom jedno nebo dvě jídla. Protože to většinou nestačilo, bylo pak přidáváno ještě jedno jídlo "ze zdravotních důvodů".

Velký kámen před vstupním otvorem se také jmenuje jakuseki, ale v tomto případě slovo jaku znamená službu. V Japonsku je běžné, že se používají významy, které znějí stejně, ale mají odlišný, často vícesmyslový význam. Například malý citrusový plod se jmenuje daidai, ale to je také slovo, popisující sled generací. Toto ovoce tedy ve výzdobě k Novému roku reprezentuje dlouhověkost. Pokud je tedy další význam výrazů pro jídlo i nášlapný kámen zdravotní, léčebný, pak pocit z těchto věcí podporuje léčení.

Jídlo kaiseki má prvky buddhistické i šintoistické. Například velikost servírovacího tácku ošiki je odvozena od rozměrů starodávných lakovaných papírů, které na devětkrát složené používali buddhističtí mniši.

Každý host dostane podnos, na kterém je servírovaná rýže, polévka a ryba. Rýže a polévka jsou v přikrytých šálcích, které jsou obvykle skladovány tak, že víčko je možno zasunout do šálku a sestavě se říká jocuwan. Pro potřeby čajového obřadu je podávána ryba, která v klášterech obvykle nebývala, protože mniši bývají vegetariáni. Ryba je podávána na keramickém podnose. Na podnose je tedy celkem pět šálků, tedy počet, odpovídající pěti základním prvkům, což symbolizuje spojení s přírodou. Psychologicky, podle Junga, číslo pět koresponduje se sjednocenou osobností, schopnou adekvátně vykonávat všechny čtyři základní funkce člověka – což je myšlení, cítění, smyslové pociťování a intuice.

Iniciační obřad

Kaiseki je více, než potrava pro tělo. Je to zároveň i jakási duchovní iniciace. Jakýkoliv vstup do tajné společnosti vyžaduje přijmout posvátnou nebo tajnou vědomost, často ve formě snězení nebo vypití posvátné substance, aby se tak adept dostal do změněného stavu vědomí. Tento "jiný stav" je dosahován pomocí halucinogenů, meditací, půstu, tance nebo posvátného zpěvu. Nejobvyklejším prostředkem je ale alkohol, zvláště víno. Řecko-římské dionýzské rituály, jejichž ozvěny lze vystopovat v římskokatolické liturgii, zahrnovaly pití vína, které snižovalo vědomí a otevíralo účastníky rituálu mysteriím. V mezopotámském eposu o Gilgamešovi je divoch Enkidu zkrocen tím, že je mu podán chléb a jako nápoj víno. Chléb a víno jsou posvátné i pro křesťany.

V šintoismu se jako posvátná oběť nabízí něco z darů moře, něco z darů země a saké (rýžové víno). Nejvíce zritualizovaný prvek jídla kaiseki nastává v okamžiku, kdy je podáváno něco z darů moře a země na nedokončeném čtvercovém dřevěném podnose (o rozměrech asi 24 cm). Podnos je jakousi napodobeninou podnosu sanbon, používaného v šintoistických chrámech pro oběti bohům. V rámci čajového obřadu je toto jídlo podáváno zároveň s několika doušky saké. Saké je vnímáno jako posvátný nápoj bohů a Japonci věří, že právě lehká intoxikace saké je přivádí blíž k božskému. Tvar malých nádobek na saké je také podobný tvaru, který je používán v šintoistických chrámech. Jsou většinou v červené barvě, kterou čínští taoističtí alchymisté považovali za barvu nesmrtelnosti. Jeden šálek je předáván od hostitele k hostu, zpět od hosta k hostiteli atd. Nazývá se to čidori sakazuke (ptačí šálek), protože poletuje mezi lidmi právě tak, jako pták. Pták je v mnohých kulturách pradávným symbolem duše.

Jídlo kaiseki je jakýmsi iniciačním obřadem, který připravuje hosta k přijetí tajemství země ztělesněných přípravou a pitím čaje.

"Dotek se zemí vždy syna země posílí, zvláště když hledá nadpřirozenou znalost. Dá se říci, že tato nadpřirozenost může být cele zvládnuta... jen když stojíme nohama pevně ve fyzickém světě a je zcela jisté, že čím pevněji se rozkročíme ve svých znalostech ve světě hmoty, tím širší a jistější budou základy naší vyšší znalosti." (C. Hughesová)

Posvátný oheň

Poté je rituálně připraven oheň. Nejprve je ohniště třikrát očištěno třemi ptačími pery svázanými dohromady, což je další symbolické propojení s koncepcí letu (na počátku host kráčel zahradní cestičkou po létajících nášlapných kamenech a pil z ptačího šálku).

Jeden žhavý uhlík umístěný do ohniště se nazývá tenzumi (nebeský uhlík). Trigram pro tuto část čajové místnosti se také nazývá nebe. Oheň tedy může být považován za posvátný oheň stvoření, seslaný z nebe. Do přenosného ohniště se dává i santalová vonná tyčinka. To je vůně spojovaná s Buddhou a používaná v buddhistických klášterech jako symbol očisty a transcendence.

Ve čtvercové, černě lakované krabici jsou pak podávány zvláštní sladkosti. Konzumují se pomocí jídelních tyčinek, vyrobených z keře kuramodži. Jsou záměrně hrubé, v kontrastu k pečlivě tvarovaným jídelním hůlkám, používaným pro konzumaci samotného jídla. Tato hrubost hosta přivádí blíž k zemi a poslouží mu jako předehra k pití čaje, které brzy následuje.

Čas pro pauzu

Poté, co zkonzumují sladkosti, se hosté odeberou opět ven, aby ulevili svým nohám. Během doby, kdy čekají venku, hostitel vymění svitek a umístí do tokonomy navíc vázu s květy. Květiny pro čajový obřad nejsou aranžovány. Měly vypadat právě tak, jak rostou na poli.

Oheň již hoří a voda v kotlíku začíná kypět a vydává něžný zvuk, nazvaný macukaze (vítr v borovicích). Hostitel umístí poblíž nádobu s chladnou vodou (mizusaši) a před ni keramickou nádobku s práškovým zeleným čajem (koiča) v hedvábném sáčku (šifuku ). Keramická nádobka čaire byla původně v dávné Číně, kdy čaj byl považován za léčivou bylinu, nádržkou na léky.

Pak se ozve hluboký a pronikavý zvuk gongu. Tento zvuk reprezentuje princip jin. Tento signál se používá zvláště při čajových obřadech, konaných v průběhu dne (jang). V průběhu noci (jin) se používají vysoce znějící zvonky (jang). Když hosté uslyší zvuk gongu, znovu se diagonálně seřadí, tak jako na začátku čajové cestičky.

Tajemství začíná

Hosté se vrátí do čajového domku. Když je zavřena a zamknuta vstupní deska nidžiriguči a všichni hosté, poté, co si prohlédli květiny, nádržku se studenou vodou, ohniště a kotlík, se znovu ocitnou na svých místech, hostitel pomalu odstraní bambusové žaluzie na oknech čajového domku. Čajová místnost, která byla dosti tmavá, se rázem rozsvětlí. Šero, dodávající jinovou kvalitu atmosféře jídla, teď ustupuje světlu, extrovertní jangové atmosféře čaje.

Hostitel pak v rámci velmi složitých rituálních pohybů, které jsou vždy v jinové a jangové rovnováze, připraví čaj.

Pití čaje je smyslem celého čajového obřadu. Hosté již byli fyzicky, mentálně a duchovně připraveni. Protože hostitel připravil pro všechny hosty jen jeden šálek čaje, který si hosté vzájemně předávají, pití je také akt komunikace. Čaj nejen uklidňuje, ale i uzdravuje.

Důsledkem sjednocení před tím oddělených emocí je psychické vyléčení. V rámci mýtů tento sjednocující akt symbolizuje i sjednocení protikladných prvků. Příprava čaje je způsobem, jak zharmonizovat protiklady jinu a jangu, země a nebes, ženského a mužského principu, tmy a světla, směřování dovnitř a směřování ven.

Hostitel opustí místnost a vrátí se s vodní nádržkou kensui. Na ní je umístěna bambusová naběračka futaoki. Na dně je převrácená bambusová nádobka na vodu. Když je kensui otevřený, bez víka, symbolizuje jin, když je naběračka otočena, jde o jang.

Hostitel sedí ve středu rohože obličejem k přípravné místnůstce. Levá strana jeho těla je jin, pravá jang. Poté, co na okamžik podrží naběračku před svým srdcem v pozici nazvané kagami bišaku (zrcadlová naběračka), pokračuje ve velmi složitém obřadu přípravy všech nezbytností. Pak se host i hostitel vzájemně ukloní a hostitel může začít připravovat čaj.

Strop čajové místnosti má tři roviny, je nejvyšší tam, kam hosté vcházejí, pak nižší, tam kde hosté sedí, a nejnižší, v prostoru, kde se připravuje čaj. V japonštině má jméno tendžo, a píše se znaky, označujícími nebe a studnu. Takto je Studna nebe nápomocna hostiteli při přípravě čaje. Hostitel sám je prostředníkem mezi nebem a zemí. Jinými slovy, hostitel nahrazuje kněze.

Rovnováha protikladů

Čajový šálek a nádobka na čaj jsou umístěny před hostitelem vedle sebe, v dokonalé rovnováze jinu a jangu. Nádobka na čaj je vyndána ze sáčku a otřena hedvábnou utěrkou (fukusa), která symbolizuje ducha hostitele. Obvyklá barva utěrky, kterou používá muž, je nachová a když ji používá žena, je červené barvy. Nachová barva je v Japonsku považována za barvu jinovou, červená je barvou jangovou. Fyzické jangové kvality muže jsou tak zmírněny jinem utěrky a pro ženu to platí naopak. Obřad pak pokračuje dalšími ritualizovanými pohyby, které vždy sledují rovnováhu mezi jangem a jinem, např. v případě teplé a studené vody. Poté, kdy je otřen i čajový šálek a čajová lžička, práškový suchý čaj (jang) je uložen do šálku a smíchán s vodou (jin), aby se dosáhlo nerozdělitelnosti jinu a jangu, buddhistické prázdnoty, původu všech věcí.

Okamžik tajemství

Tradiční čajový šálek, používaný pro tento typ obřadu, je v tzv. stylu raku. Vždycky ale jde o specielní, ručně formované keramické šálky, které jsou často nepravidelného tvaru. V případě použití nepravidelných zelených teček barvy na černém pozadí se zase jedná o symboliku noci chaosu, zárodku zrození. Čavan, šálek s čajem, je pak postupně předáván mezi jednotlivými hosty a každý z nich třikrát usrkne. Tak do nich vejde primární substance a oni jsou energetizováni její přítomností.

"To, co hrdina hledá na své pouti, nejsou bohové a bohyně, ale jejich milost. Tato zázračná energetická substance je nezničitelná. I když jména a vzhled božstev, které ji ztělesňují, se mohou měnit. Je to zázračná energie hromu Dia, Jahveho a nejvyššího Buddhy, plodný déšť Virakoči, ctnost ohlašovaná zvukem zvonu při mši a světlo, které osvětluje svaté a světce." (J. Campbell)

Čaj je hořký (jang), ale na jazyku se brzy objeví sladká chuť (jin).

Host si ještě jednou prohlédne šálek a pak ho vrátí hostiteli. Po další úkloně jsou všechny pomůcky znovu očištěny a vráceny na své původní místo. Hosté jsou vyzváni, aby znovu obdivovali dokonalost nádobky na čaj, naběračky a dalších předmětů velké krásy, a také vždy s určitým významem jak pro hosty, tak pro hostitele. Hostitel pak většinu pomůcek pro čajový obřad odnese z místnosti a po svém návratu vysvětluje, k čemu všemu slouží.

Návrat

Po všech utrpeních cesty, rituálních očistách, iniciacích, smrti a znovuzrození, nakonec hrdina vyřeší svůj problém a setká se se záhadou. Nastane čas návratu. Pokud je potřeba, hostitel znovu rozdělá oheň a pak podává na podnose sladkosti, které jsou ale jiné, než ty, servírované na počátku obřadu. Pak podává každému hostu šálek slabého čaje (usuča), připraveného z jiné čajové nádobky a do jiného čajového šálku. Atmosféra této části čajového obřadu je lehčí, více konverzační, ale ne zlehčující. Tento čaj má občerstvit před odchodem.

Poté, co je čajové nářadí prozkoumáno, hostitel a hosté si vymění poslední pozdravy. Hosté opustí čajovou místnost a shromáždí se poblíž kamenné vodní nádržky, na které už ovšem neleží naběračka. Pomalu odchází po zahradní cestičce kolem vchodu do čajového altánku, kde sedí hostitel a tiše se jim uklání. Hosté odchází a hostitel zavře vstup a zamkne ho. Poslední host za sebou uzamkne i střední bránu. Opět po poklonách se jeden po druhém tak, jak se účastnili čajového obřadu, rozloučí. Když poslední host odejde, hostitel zavře a zamkne hlavní bránu. Hosté se neohlížejí.

Závěr

"Symbolický život je v jisté formě cvičení pro udržení psychického zdraví. Bez symbolů by se ego odcizilo svému nadosobnímu zdroji a stalo by se obětí určitého druhu kosmické úzkosti." E. Edinger

A že pro úzkost máme dostatek důvodů. Velké výdobytky moderní technologie nás otrávily slibem nového řádu na jedné a vizí kompletní destrukce na druhé straně. Dva zázraky elektroniky, počítač a televizor, reprezentující možnost poskytnutí nejlevnější formy vzdělání a kulturní výchovy masám, místo toho produkují miliony intelektuálních zombies.

Zbraně jsou účinnější a složitější. Kosmos se všemi vzrušujícími možnostmi může v budoucnosti být právě tak útočištěm těch, kteří, pokud vůbec, přežili planetární globální sebevraždu.

Naše vnitřní rozpolcenost může být vyléčena, ale lékařem nebude společnost. Léčení musí začít uvnitř každého z nás. Tím, že se postaráme o naši zraněnou psychiku individuálně, získá samozřejmě i celá společnost.

"Každé z japonských umění se snaží proniknout do podstaty věčnosti a zažít jednotu. To je ale možné jen tehdy, když se ten, kdo je na cestě, vzdá svého já a zažije stav bez ega, prázdnotu muga, ku. Je to ticho tak hluboké, až je lze uslyšet a jeho zvuk náhle pronikne posluchačem a on zažije dokonalost. A právě toto ticho vládne cestou čaje." (H. Hammitzsch)

Cesta čaje je samozřejmě jen jedna malá část bohatě dekorovaného koberce života, odrážejícího se v mýtech světa.

"Některými moderními intelektuály je mytologie interpretována jako něco primitivního (Frazer) nebo jako produkt poetické fantazie předhistorických dob, kterou následné generace už mylně interpretují (Muller) nebo jako souhrn alegorických instrukcí, které mají tvarovat individuum v jeho skupině (Durgheim) nebo jako skupinový sen, plný archetypálních potřeb, vyvstávajících z hlubin lidské psychiky (Jung) nebo tradiční prostředek nejhlubších metafyzických lidských vhledů (Coomaraswami) nebo jako božské zjevení (církev). Mytologie je přitom všechno z toho. Různé názory jsou podmíněny různými úhly pohledu. Když začneme zkoumat ne co je, ale jak funguje nebo jak sloužila lidstvu v minulosti, nebo jak může sloužit v současnosti, mytologie se ukazuje stejně potřebnou a uctíváníhodnou pro obsese a požadavky individua, rasy a doby, jako život sám." (J. Campbell)

Mytologie, stejně jako umění, je vnější projekcí vnitřní skutečnosti. To my sami jsme bohy, bohyněmi, hrdiny, hrdinkami, obry, duchy a démony našich osobních mýtů. Cesta vede směrem dovnitř. Přesto k ní potřebujeme vnější projekci, která by nás v našich vnitřních zkušenostech vedla. Čajový domek a čajový obřad jsou právě takovými projekcemi.

"Všechny svatyně, paláce a královská města a v určitém smyslu všechny domy jsou symbolicky centrem veškerého světa. Mělo by být možné transcendovat prostor jeho pozdvižením na nebe a ve stejném okamžiku transcendovat čas (s opětovným vstupem do okamžiku před existencí světa)... Mnoha různými způsoby a z mnoha různých úhlů pohledu se zbožný člověk vždy snaží pravidelně obnovit sám sebe opětovným vstupem do dokonalosti počátku. Tedy jakýmsi znovuobjevením počátku života z doby, kdy život byl tak jako veškeré stvoření, posvátný, protože právě vznikl rukou stvořitele." (M. Eliade)

Čajový domek je takovým centrem celého světa, jeho pupkem. Tak jako hrdina, i my cestujeme lesem a temnotou velké dělohy, která nás vyživuje. Musíme se vzdát své pýchy a připoutanosti k věcem vnějšího světa, abychom se mohli účastnit mystické, energetizující a sjednocující podstaty stvoření. Z temnoty směřujeme do světla a jsme znovuzrozeni.

Hrdinovo dobrodružství je poutí za celistvostí a symbolizuje naše vlastní dobrodružství. Život bez takového dobrodružství se obvykle nepředstavitelně rozpadá. Dokážeme-li číst symboly, prožít mýtus, znovu stvořit stvoření, jsme obnoveni, občerstveni, posíleni a produchovněni. Potkali jsme se s tajemstvím a mocí vlastního příběhu, který sem tam zazářil v příběhu čaje.